Na okamžik se mi zastavil čas

Dneska ráno jsem měla malý návrat do minulosti.

Ráno, když jsem dělala svůj ranní rituál {pročítání emailů, obstarání obchůdku, a nakonec končím u bloggeru} se vzbudila naše nejmladší.

 Umí krásně volat maminko. Je to vždycky jako pohlazení po srdci, když ona, tak maličká volá maminko. 

Vzala jsem jí k sobě a zabalila do svého svetru. Krásně mi ležela na hrudi a spokojeně oddechovala, skoro to vypadalo, že zase usnula. Jak jsem jí tak houpala a tlačila jí k sobě, vzpomněla jsem si, jak se narodila. Byli jsme doma pár dní a já jsem jí stejným způsobem držela, seděly jsme u počítače a já psala na blog, že se nám narodila. Bylo to tak krásné, to malé miminko jak se ke mě choulí, stačila mi jedna ruka, abych ji mohla u sebe přidržet, jak byla malinká a druhou jsem mohla psát.

 Dnes už je o 20 měsíců starší a já jí k sobě tisknu stejně, jenom si možná víc než předtím vychutnávám tyto krásné chvíle, protože teď už vím jak jsou pomíjivé. Všechny děti nám tak rychle rostou a já jsem vděčná za každou takovouto chvíli, kdy se jakoby zastaví čas a my si můžeme vychutnávat jedna druhé.